Individuální koučink
není mentoring. Kouč neradí, kouč pomáhá hledat koučovanému jeho vlastní cestu k osobnímu rozvoji a řešení aktuálních problémů.
Používá přitom především techniku kladení otázek a empatického naslouchání. Koučování v mém pojetí vychází z psychologie C. Rogerse, která říká, že člověk je schopen si nejlépe pomoci sám a psycholog (zde kouč) je ten, kdo mu má pomoci uvolnit jeho vlastní potenciál.
Kouč nemá monopol na informace a rozhodování,
dokonce může mít podstatně méně informací než koučovaný
Kouč nepřikazuje,
ani k tomu nemusí být vybaven pravomocemi.
Situace má velmi obecný řád,
pravidla se vytvářejí v dohodě kouče a koučovaného.
Kouč nepátrá po vědomostech koučovaného,
nezkouší – není učitelem.
Kouč klade otázky…
Koučovaný má silnější motivaci, může mít vyšší kvalifikaci, hlubší vztah k vykonávané činnosti. Úkolem kouče je pouze otevřít, zpřístupnit potenciál, který koučovaný má.
Kouč neklade žádné mimořádné otázky. Otázky jsou jednoduché: „Co ještě? Jak ještě? Kdy? Za jakých podmínek? Co je k tomu potřeba? S čím to souvisí? Jak poznáte, že jste toho dosáhl?…“
… a naslouchá.
Kouč v podstatě klade systematicky řadu zdánlivě prostých otázek. Ale právě těmito otázkami, při pečlivém naslouchání odpovědím koučovaného odhaluje „samozřejmosti“, stereotypy, bílá místa, slepé uličky, úzké profily apod., zkrátka bloky a omezení činnosti, které si koučovaný nemusel uvědomit. Většinou neklade otázku „proč?“. Není cílem, aby se koučovaný bránil, aby byl tlačen do rohu a jinak frustrován. Naopak, jeho plná spolupráce je cestou k úspěchu.