Individuální koučink

není mentoring. Kouč neradí, kouč pomáhá hledat koučovanému jeho vlastní cestu k osobnímu rozvoji a řešení aktuálních problémů.
Používá přitom především techniku kladení otázek a empatického naslouchání. Koučování v mém pojetí vychází z psychologie C. Rogerse, která říká, že člověk je schopen si nejlépe pomoci sám a psycholog (zde kouč) je ten, kdo mu má pomoci uvolnit jeho vlastní potenciál.

Kouč nemá monopol na informace a rozhodování,

dokonce může mít podstatně méně informací než koučovaný

Kouč nepřikazuje,

ani k tomu nemusí být vybaven pravomocemi.

Situace má velmi obecný řád,

pravidla se vytvářejí v dohodě kouče a koučovaného.

Kouč nepátrá po vědomostech koučovaného,

nezkouší – není učitelem.

Kouč klade otázky…

Koučovaný má silnější motivaci, může mít vyšší kvalifikaci, hlubší vztah k vykonávané činnosti. Úkolem kouče je pouze otevřít, zpřístupnit potenciál, který koučovaný má.
Kouč neklade žádné mimořádné otázky. Otázky jsou jednoduché: „Co ještě? Jak ještě? Kdy? Za jakých podmínek? Co je k tomu potřeba? S čím to souvisí? Jak poznáte, že jste toho dosáhl?…“

… a naslouchá.

Kouč v podstatě klade systematicky řadu zdánlivě prostých otázek. Ale právě těmito otázkami, při pečlivém naslouchání odpovědím koučovaného odhaluje „samozřejmosti“, stereotypy, bílá místa, slepé uličky, úzké profily apod., zkrátka bloky a omezení činnosti, které si koučovaný nemusel uvědomit. Většinou neklade otázku „proč?“. Není cílem, aby se koučovaný bránil, aby byl tlačen do rohu a jinak frustrován. Naopak, jeho plná spolupráce je cestou k úspěchu.